Ona

Seděla na stole u okna a pozorovala nepřítomným pohledem třpytivou show tančících bílých vloček. Venku hustě sněžilo a byla by škoda nepokochat se alespoň na chvíli touto krásou, zvláště když už byl únor a zima začala pomalu, ale jistě ustupovat. Ji to však ani za mák nezajímalo. Hleděla do prázdna a z očí se jí koulely slzy. Nekonečné množství skleněných kapek. Tekly samovolně, bez jakéhokoli tlaku, bez emocí. Zamlžený pohled vysílala kamsi nahoru, na odpolední šedomodré nebe. Kdo ví, o čem přemýšlela, kdo ví, proč plakala! Snad ji něco zlomilo, ji, dívku se silnou vůlí, vysokými cíly, neskolitelnou ctižádostí a tvrdým sebeovládáním. Nikdy neplakala na veřejnosti. Své pocity si schromažďovala uvnitř sebe a dusila je v sobě. Vůbec nebyla chladná, to ne, pouze neuměla ostatním ukazovat své slabiny. Tentokrát byla na dně. V kalendáři se psalo 1.února, byla sobota, venku plno sněhobílé pokrývky, protože celý pátek sněžilo. Za celý prosinec a leden dohromady nenapadla ani čtvrtina toho, co teď. A ona byla tím smutnější. Sníh jí připomínal Jeho. Toho, jenž mohl za všechny její slzy a bolesti. Tóny jí prolétaly hlavou, klouzaly skrz srdce a ona vzlykala a vzlykala.

,,No jo," ozvalo se tak nečekaně, až se lekla, ,, pouští si ploužáky a pak brečí. Koukej se sebrat a běž třeba do kina."

Kdo byste řekli že ji volal? Máma? Táta? Sestra? Kamarádka?

Ale kdepak! Žije sama. Sama samotná v patrové řadové vile, věčně uklizené, vonícím skořicí, někdo by však řekl, že tam nevstoupila lidská noha.

Po tváři jí tekla ledová slza a ona ji neutřela, nechala ji sjet přes rty až k bradě a kapnout na triko. Náhle se zvedla, top svlékla a vzala si čistý. Ten, jenž na sobě měla dosud, byl úplně provlhlý, jedním pohybem jej hodila do pračky aby vyprala všechen stesk a slzy.

Ale kdo to tedy mluvil? Ne, nemá žádný smysl to řešit, stejně bychom se k ničemu nedopátrali. Je to zbytečné. Zbytečné jako vše co dělá, co říká, o čem sní. Je tolik, tolik nešťastná.

Opláchla si tvář v ledové vodě, osušila ji do měkkého bleděmodrého ručníku a vrátila se do ložnice.

Převlékla se do supermoderních džínů, sportovní crew mikiny a usedla k toaletnímu stolku, z šuplíku vyndala pudr, řasenku, tvářenku, lesk na rty a ostatní podobnosti a začala se líčit. Asi po dvaceti minutách se na ni v zrcadle dívala překrásná dívka s bezchybnou pletí, krásně vykrojenými rty, hlubokýma očima a výraznými rysy. Ano to je ona, ta smutná holka co před chvílí bezbarvým zrakem sledovala rej vloček a dumala nad neuvážlivostmi a nenávistmi světa.

Vstala, šáhla do jedné z mnoha skříní s oblečením a vyndala značkovou ledvinku která je teď cool na zadku, hodila do ní mobil, balzám na rty, žvýkačky a klíče, připnula si ji, seběhla několik schodů a zabouchla za sebou dveře. Neušla ještě ani 10 kroků a už na protější straně ulice začal nějaký školák křičet, podívejte, to je ona...!, a všichni kolemjdoucí se po ní otočili. Vzdechla. V tu ránu se okolo ní se utvořil hlouček lidí všeho možného věku a všichni chtěli autogram. Tak se jim tedy podepsala, usmála se a razila si dál svou cestu. Co na tom, že má před domem zaparkovaná 3 auta, jedno dražší než druhé, mercedes, audi, porsche, ona dnes šla pěšky.

Dorazila před studio, kde měla sraz se svou skupinou. Všichni nastoupili do dlouhatánské luxusní limuzíny a nechali se odvézt až před rozlehlou budovu, kde měli mít koncert.

Uběhlo pár hodin. Stála za závěsem, jenž ji dělil od jeviště a počítala do deseti. Jedna, dvě, tři, čtyři,..., když dořekla deset, zhluboka se nadechla a vyrazila na pódium. Ozval se křik, obrovský potlesk, jásot a jekot. Zařvala do mikrofonu pozdrav a společně s kapelou to pořádně rozjeli. Řezali do toho ze všech sil a ona zpívala a zpívala, dávala do toho všechny pocity, všechny emoce, které v sobě dusila. Pod pódiem se do rytmu hýbaly a skákaly stovky fanoušků, ona se na ně usmívala, komunikovala s nimi, věděla, jak moc ji zbožňují. Obrovské davy lidí milují tuhle dívku, která před pár hodinami plakala opuštěná ve svém pokoji a cítila se pod psa. A ona je sama, stále sama. Má úspěch, krásný hlas, peníze, fanoušky, ale je sama, tolik sama. Chybí jí totiž láska...